Let nad Korfu

Mám pocit, že míjíme Korfu. Vidím vpravo od letadla průliv a za ním podlouhlý ostrov s horou. Co jiného by to mohlo být?

Oběd nad mořem

Pod námi moře, moře, moře. Buď ještě Jadran, anebo už Stedozemní moře.
Obědové menu v letadle: rybí filet zapečený se zeleninou s rýží a trochou čočky, celozrnná bulka a výtečně vyzrálý Camembert, kuřecí salát, pudinkový dezert, to vše zalévané vynikajícím bílým vínem Twiga Hill z jižní Afriky. Vypil jsem ho už 4 deci a cítím to v hlavě.

Nad Alpami

Letíme Airbusem A330. Přelétáme Alpy. Jsou zasněžené, nádherné a obrovské. Hřeben za hřebenem se pod námi třpytí zasněžené  štíty v poledním slunci. To je tak trošku neplánovaný bonus k téhle cestě: vůbec jsem si neuvědomil, že poletíme přes Alpy a že by mohly být pod sněhem.
Před chvílí jsem dostal od letušek slané preclíky, dvojku bílého vína z jižní Afriky a sklenici vody. Tomu říkám servis!

Napravo už se rozkládá nějaká nížina, kterou protéká řeka vytékající z Alp. Teď jsem už asi zahlédl moře. Končí tu zasněžení, sníh a skála ustupuje lesům. Netroufám si hádat, kde jsme - zda je pod námi Francie, nebo už Itálie.

Teď už jasně vidím pobřeží. Pode mnou jsou ještě hory se zbytky sněhu, pak vidím vpravo údolí a pak záliv.

Ale možná to není moře, žeby Ženevské jezero? Je to docela daleko, těžko říct. Spíš bych tipl na to moře. V tom případě budeme nejspíš někde kolem Marseille? Je to možné? Teď vidím na moři lodě, už nepochybuji, že pod námi je Středozemní moře.
Tak opravuji: zkontroloval jsem mapu na IPADu a celkem jsem si jistý, že ten záliv a pobřeží byl Jadran a my jsme letěli nad Chorvatskem. Kdepak Marseille!

V Bruselu na letišti

Sedím v Bruselu v letadle do Nairobi. Za chvíli budeme startovat. Na displeji to ukazuje vzdálenost 6367 km do Kigali. To je jen o 11 km méně než je poloměr Zeměkoule. V letadle je docela hic. V Bruselu je nádhérné počasí, jasná obloha a slunečno. Ráno ve 4 v Třemošné byly -2 stupně Celsia a mlha. Docela rozdíl.
Do Kigali to máme 8 hodin a 5 minut. Vedle mě sedí stará dáma s červenofialovými nehty a platinovým melírem. Vypadá trochu jako Šárka Krochmalová zestárlá o 30 let.

Ráno v Praze jsme si dali panáka v baru, kterému pracovně říkám U hrocha. Mají tam na zdi sádrovou hlavu nosorožce a hrocha a vitráž Pilsner Urquell. Je to příjemný podnik.

Plán letu

V 6:45 letíme do Bruselu s Brussels Airlines. Před chvílí jsem si dělal check-in, a to letadlo je hrozně malé, má snad 8 řad! Utěšuji se tím, že vzadu třeba bude nákladní prostor nebo tak něco. Asi to bude vrtulák. Je tam jen 5 sedadel v řadě, 3 a 2. Potěš koště!

V 10:30 letíme z Bruselu do Nairobi. S mezipřistáním v Kigali. Což, jak jsem zjistil, je ve Rwandě. Tento detail jsem pro jistotu doma nezmínil, abych zbytečně nestrašil mámu a Lídu. Bude dost času se pochlubit, až budu zpátky.
Letadlo z Bruselu do Nairobi je velikánské, má sedadla ve třech řadách. Ai to bude podobná potvora jako to letadlo, co jsem s ním letěl do Číny. Musím si poznamenat typ.
Díky internetovému check-in jsem ulovil sedadla u okna. Rozhodně lepší, než sedět v prostřední řadě. Sice nebudu sedět s Honzou a Davidem, ale myslím, že to bez nich přežiju.

Příprava cesty

Když jsem vymýšlel cestu, asi hlavím cílem pro mě byla Serengeti. o Serengeti jsem viděl bezpočet dokumentů, mám načteno několik skvělých knih včetně legendární Serengeti nesmí zemřít od Bernharda Grzimka. S paní Stellovou jsme chvilku uvažovali i o Ugandě, Honza chtěl vidět gorily. Ale nakonec Tanzanie zvítězila.
Máme namířeno do Severního okruhu:
Tarangire - baobaby a sloní stáda
Ngorongoro - místo s největší koncentrací zvěře na světě
Serengeti - pláně s legendární migrací milionu pakoňů
Lake Manyara - jezero se stovkami tisíc plameňáků a místo, které Hemingway označil za nejkrásnější v Africe

Nakrmil jsem IPAD waypointy zajímavých míst. Tahle mapka to ukazuje. Jsem zvědav, jak bude vypadat mapka míst, která skutečně navštívíme.

Máme sraz v Praze na letišti v 5:15. Z Třemošné odjíždíme ve čtyři ráno. Táta mě odveze autem.
jsem zvědavý, jak budu spát. Teď jsem napnutý, že bych nejradší hned teď jel do Prahy a celou noc tam seděl na letišti na lavičce. Zvláštní, opravdu jsem nečekal, že mě to tak rozhodí. A začínají mě pobolívat mandle. To musím rozchodit!

Den před odjezdem

Je čtvrtek odpoledne. Zítra odjíždím do Afriky. Mám sbalený kletr hadrů a fotobatoh plný elektroniky. Dokud jsem chodil do práce, nějak moc jsem Afriku neprožíval. Neměl jsem na to čas. Řešil jsem to jen rozumově.
Od chvíle, co jsem si dnes ráno zabalil, mám docela regulérní cestovní horečku. Jsem nervózní, těkám. Už aby bylo zítra 4 ráno a já seděl v autě na letiště. Je to zvláštní pocit. Už dlouho jsem to nezažil, to lehtání na bránici, stažené břicho a opojnou lehkost v hlavě.
Za ty roky jsem cestování hodně přivykl. Cestovat po Evropě mě nevzruší. letos v létě jsem byl týden v Šanghaji, to bylo hodně fajn, ale nebyl jsem z toho tak vyklepaný.
Protože Afrika je jiná liga. Je to splněný dětský sen. Už v první nebo druhé třídě jsem si do notýsku psal o cestě do Afriky. Tenkrát jsem chtěl jet na lodi, neměl jsem vůbec představu, že by se do Afriky dalo letět.
Když jsem vyrostl a nabral rozum, touhu po Africe jsem vytěsnil. V době komunismu byla představa Afriky asi tak reálná jako cesta na Měsíc. A když pak komunisti padli a železná opona se roztáhla, neměl jsem ani na cestu do Rakouska, natož Afrika. Dlouhá léta jsem podprahově vnímal Afriku jako něco nedosažitelného, na co se můžu dívat tak leda v dokumentárních filmech, ale to je tak všechno.
V roce 2002 jsem nastoupil do Tieta a na podzim jsem letěl na Floridu. To byla moje první zkušenost s mezikontinentální cestou. Prožil jsem si, že od jiného světadílu mě dělí tak nanejvýš den v letadle. Samozřejmě rozumově jsem to věděl i předtím. Ale vědět hlavou a srdcem je rozdíl.
Zvrat v mém pohledu na Afriku způsobili Honza Plíva a Pavel Maňas. Pavel, který sjezdil půl světa a s batohem si zajel na blind do Keni, byl první signál, že se to dá.
A Honza, když si před pár lety zajel se ženou na pár dní do Keni se stejnou samozřejmostí, jako já jezdím s rodinou do Itálie, můj myšlenkový posun dokonal. Už jsem pochopil, že Afrika je nadosah a že jsem schopen to unést ui finančně, aniž bych zruinoval rodinný rozpočet.
To se stalo někdy kolem roku 2005. Od té chvíle už nebyla otázka, jestli Afrika ano nebo ne, ale kdy a jak a kam.
Před rokem v květnu umřel Vašek Boček. Jeho odchod mě hodně zasáhl a hodně změnil. Nakopl u mě vnímání středního věku a pocit, že potřebuju udělat věci, na které mám teď sílu, ale za 10 let už jí třeba mít nebudu, anebo nebudu mít chuť.
O Africe jsme s Honzou mockrát mluvili. A loni v létě padlo rozhodnutí, že pojedeme.
Cestovní kancelář Stella znal Honza už ze své cesty do Keni. Zašli jsme na první schůzku s paní Stellovou, abychom věděli co a jak.
Už tenkrát jsem si ujasnil, že to má být o zvířatech, že to je safari a všechny ostatní možnosti a zajímavosti musí stranou.
Paní Stellová je postižená láskou k Africe.Hned na první schůzce nám řekla, že lidé se dělí do dvou kategorií. Jedni navštíví Afriku jednou a stačí jim to na celý život. Ti druzí onemocní touhou po Africe a chtějí se tam vracet, jak to jen jde.
Jsem zvědav, jak to bude se mnou. Nechci předjímat, tuším, že patřím do té druhé skupiny, ale nechám se překvapit.