Dopoledne v kráteru Ngorongoro: hyeny, nosorožci, buvoli a luňáci

Na dno kráteru jsme sjeli serpentinou Seneto Descent Road v západní stěně. Je to jediná povolená cesta dolů. Bylo to docela mazec, cesta byla příkrá a hrbolatá, opravdová tropická rallye.

V kráteru jsme zpočátku moc zvěře neviděli. Chtěli jsme vidět nosorožce, abychom zkompletovali Velkou pětku (slon, lev, buvol, levhart a nosorožec), případně Velkou šestku (ještě navíc žirafa). Požádali jsme Dicksona, aby z vysílačky odposlechl polohu nosorožců. Jeli jsme napříč kráterem podlé jezera Magadi, které bylo teď v suchém období hodně zredukované. Bylo na něm v dálce vidět plameňáky, ale fotit se nedali.

Potěšily nás hyeny skvrnité, které jsme dosud neviděli. Napřed jsme viděli jednu hyenu spící na břehu jezera Magadi, pak další spící v příkopu u cesty a nakonec jednu v pohybu.

Díky neuvěžitelnému klidu zvířat v Ngorongoro jsme mohli nafotit pár pakoňů opravdu zblízka.
Na pláni jsme opravdu viděli černé nosorožce, ale velmi daleko od cesty. Těžko to odhadnout, tipuji možná třista - čtyřista metrů. Dalekohledem byli vidět celkem dobře, ale fotit se nedali - kvůli vzdálenosti a tetelícímu se vzduchu. Fotka tak má jen dokumentační hodnotu.

Nosorožci polehávali, pak postupně vstali, stáli na místě a zase si lehli. Zjevně se jim nechtělo přiblížit se k cestě.
Nosorožci jsou skutečně kriticky ohroženi pytláctvím. Teď čtu na Iserengeti.com, že na Ngorongoro žije už jen kolem dvaceti černých nosorožců a v Serengeti dvanáct.

Docela dlouho jsme tam čekali, zda se nosorožci neumoudří, ale nakonec jsme to vzdali a vyrazili jsme dál.
Nafotili jsme dropa, pštrosa a pár pěkných fotek pakoňů a buvolce stepního.

Na mírném svahu (u hory Endoinyo Osilale) na severovýchodním konci kráteru jsme vyfotili stádečko starých buvolích býků. Ti se pásli snad sedm metrů od nás a nenechali se rušit. Opodál za řekou Munge odpočívalo buvolí stádo s mláďaty.

Cestou k jezírku jsme viděli u cesty odpočívající lvici.

U jezírka jsme poobědvali. Je tam picnic place s toaletami, sjelo se tam snad deset aut. (Dohledal jsem, že se to tam jmenuje Ngoitokitok Springs Picnic Site. Nevyslovitelné jméno.). Pozorovali jsme odpočívající hrochy a vodní ptáky - volavky a vodní slípky, které jim pochodovaly po hřbetech.

Museli dávat pozor na luňáky, kteří se honili nad picnic place a předváděli vzdušnou akrobacii. Bylo jich tam snad sedm. Dickson je nazýval Black kite, české druhové jméno je Luňák hnědý. Dickson nás varoval, že si musíme sníst oběd v autě, protože luňáci jsou nebezpeční a mohli by se pokusit zaútočit a jídlo nám sebrat.