Na hranicích Keni a Tanzanie

Na hranicích panoval neuvěřitelný šrumec. Na prašném dvoře ohraničeném zdí s branami se pohybovala směs Masajek, masajů, úředníků v uniformách, náklaďáků a všech možných terénních vozidel a mikrobusů. Opět jsme narazili čelem na africkou byrokracii. Pokusím se popsat proces odbavení:

1. V autobuse jsme vyplnili dva papíry. Zhruba tentýž obsah - jméno, bydliště, narození, povolání, kontakty, cíl cesty apod.
2. U přepážky na hranicích nám jeden z papírů vzali, dovyplnili a poslali nás pryč.
3. Než jsem se stihl začít radovat, jak to jde hladce, odchytil mě úředník a odvedl branou do druhého dvora - tentokrát na Tanzanské straně hranice.
4. Po vystátí fronty si tanzanský úředník vzal zbývající papír z autobusu, sebral mi pas, dal mi nějaký vyplněný papír, k tomu prázdnou žádost o tanzanské vízum a poslal mě zaplatit poplatek.
5. Vyplnil jsem třetí formulář těmi samými informacemi.
6. Odešel jsem do banky na druhém konci tanzanského pohraničního dvora. Zaplatil jsem $50 a odevzdal papír od předchozího úředníka. Úředník v bance mi na něj bouchl razítko a podpis.
7. Vrátil jsem se k imigračnímu úředníkovi číslo 2, vystál si kratší frontu (náš šikovný řidič nás odvedl k okénku pro diplomaty), odevzdal vyplněnou žádost a potvrzení z banky, dostal zpět pas, do něj razítko s vízem a mohl spokojeně pokračovat v cestě.

Suma sumárum, bratru hodinová atrakce. Zjevně by šlo mnoho kroků lehce zjednodušit, ale to bychom nesměli být v Africe. Všichni se chovali vesele a přátelsky, úředníci i Afričané ve frontách. Jen my Evropané jsme z toho byli na prášky. Aspoň jsem nasbíral spoustu razítek do deníku. A potvrzení, že jsem zaplatil $100 za dvě víza (což není pravda, úředník mi přičetl i vízum za Honzu).